Náš Kmen asi nepatří mezi úplně nejčastější návštěvníky ligových akcí. Obvykle jezdíme na Kiwendothu, popř. nějakou jinou soutěž (třeba lesní běh), občas na nějaké to korálkování, pár lidiček absolvovalo velkou nebo malou čotokvu, jezdíme i na ligové sněmy a věkově pokročilejší se v minulosti účastnili i nějakého toho woodcrafterského plesu. Zatím poslední ligovou akcí, které se účastnili zástupci našeho Kmene (konkrétně Beran, Chet, Kamzík a Koník), byl právě takový ligový ples, tentokrát už devátý v pořadí. Pořádal ho Kmen Jestřábi v Tuchlovicích poblíž Kladna.
Svými tanečními schopnostmi a dovednostmi jsme si pochopitelně zcela jistí. Svoji jistotu jsme se však přes to rozhodli ještě více podpořit drobným opakováním obzvláště náročných tanečních kreací a figur na páteční schůzce starších členů. Sebekriticky musím zhodnotit naše opakovací úsilí jako mimořádně úspěšné, byť jsme se při něm nedostali dál, než k několika základním krokům a figurám. Ale to nevadí, na parketě nás jistě něco napadne!
Vyzbrojeni elánem a sebevědomím jsme v sobotu nastupovali do autobusu směr Praha. Včerejší schůzkové taneční šílenství si bohužel vyžádalo svoji oběť, neb Venda, která si již včera stěžovala na naraženou pánev, poslala ráno zprávu na bobrchat, že prý dnes nemůže stát, natož tancovat, takže nejede. Akce se tak ze strany našeho Kmene rázem proměnila na ryze mužskou záležitost, čehož jsme litovali, nicméně pravděpodobná účast krásných woodcrafterek z jiných kmenů nám byla účinnou satisfakcí a příslibem. Na Hradčanské jsme se setkali s Chetem a po chvilce dalšího hledání a čekání jsme nastoupili do autobusu, jež nás zavezl do Tuchlovic. Během asi třičtvrtěhodinové cesty jsem se snažil pokročit v práci na svém motýlku, neboť podle propozic se měla na plese odehrát soutěž pro muže o nejoriginálnější motýlek či kravatu a pro ženy o nejoriginálnější využití těchto módních doplňků na ženském těle.
Po chvilce tápání na tuchlovickém náměstí jsme vstoupili do předsálí "České hospody" a zvuky, které jsme tady zaslechli, nám ihned potvrdily, že jsme tady správně. V hlavním sále totiž probíhalo indiánské ligové pow-wow. Bubeníci bubnovali do rytmu indiánských písní a na parketu se to hemžilo bojovníky v legínách a indiánských košilích a tanečnicemi ve zdobených šatech a tanečních přehozech. Prohlíželi jsme si vystavené indiánské oblečení, nakukovali do sálu a pohupovali se při tom do rytmu úderů paliček bubeníků. No, prostě paráda!
Po skončení pow-wow nás Sokol dovedl do tuchlovické školy, kde měla asi za půl hodiny probíhat další část programu, totiž "zážitková psychologie". Šlo o různé hry tématicky spojené s připravovaným plesem rozvíjející komunikaci, porozumění, schopnost vyjádření se a kdo ví co ještě. Kromě seznamování jsme třeba na sebe vyzařovali energii, anebo pomocí intonace vyjadřovali nadřazenost nebo nedočkavost. Když jsme se seznámili, porozuměli si a vyjádřili se, byl čas na krátkou přestávku, během které jsme se navečeřeli a připravili se na ples.
V hlavním sále "České hospody" jsme obsadili stůl číslo čtrnáct. Ples byl zahájen miniproslovem a třemi tanečními vystoupeními členů Kmene Jestřábi - nejprve šlo o standardní tance, potom o balet (!) a nakonec o tance latinskoamerické. Pak se pustila do práce tříčlenná kapela, která podle připraveného "tanečního menu" hrála skladby v různých tanečních rytmech. Po prvotním ostychu se na parketu přece jen začaly objevovat taneční páry a i my jsme se nakonec pustili do tance. Valčík, jive nebo samba, všechno to šlo ráz na ráz. Mimo tancování jsme během večera absolvovali ještě tombolu a již zmíněnou soutěž. V tombole jsme vyhráli různé hodnotné věci, jako třeba kasičku na drobáky, zapalovač, tužku a klíčenku, svíčku, knížku fotografií nebo dokonce slona (keramického). Perry, Wičanhpi a Anpao se pustili do hodnocení kravat a motýlků a přestože jsem jim nepodstrčil žádnou obálku, vyhrál jsem se svým vánočním modelem brambůrky a slané tyčky. A pak že to nejde bez úplatků!
Kolem druhé hodiny ranní byl ples ukončen večerní písní. S Wičanhpi jsme šli zpátky do školy, tam se převlékli a něco snědli. Na chodbě se tam objevila Karotka a, jak to tak bývá, slovo dalo slovo a my jsme ve tři hodiny ráno vyrazili na procházku po Tuchlovicích. Před vraty školního areálu jsme potkali Lasičku (ne tu od nás, ale tuším že z Ťapáče) a Žížalu, které po chvilce přemlouvání řekly, ať na ně počkáme, že se převlečou a půjdou s námi a totéž se opakovalo o chvilku později s Mokroušem a Keckou. Celkem nás na tuto potrhlou akci šlo tedy devět. Oklikou jsme došli před "Českou hospodu", kam část účastníků na chvíli zapadla. Když konečně vylezli ven, vytáhli ještě někoho, takže ke kostelu nás už šlo zase asi o dva víc. Šli jsme tam proto, že tam byl svah krásně pokrytý ledem, takže jsme se tady mohli krásně a zadarmo ve čtyři hodiny ráno klouzat. Zkoušeli jsme skupinové sjezdy a potom zase skupinové výstupy nahoru. Bylo to úžasné.
Spát jsme šli v pět ráno. Moc jsme toho nenaspali, protože od půl deváté se ve třídě, ve které jsme spali, začal někdo vybavovat a chodit sem a tam. Snídaně byla ve školní jídelně v deset hodin. Byla to taková dobrá polévka, kterou jsme si radši pro jistotu hned přidali, aby náhodou nezbylo. Potom se uklízelo ve třídách a čekalo na autobus. Většina lidiček, kteří jeli do Prahy, jeli autobusem asi ve tři čtvrtě na dvanáct, takže tam bylo veselo a plno. S většinou z nich jsme si zamávali na rozloučenou na Muzeu, neb jsme chtěli zkusit stihnout autobus ze Skalky ve 13 hodin. Pochopitelně, že jsme ho o 2 minuty nestihli a protože nám na Skalce odjelo i metro, kterým jsme tam přijeli, nestihli jsme ani vlak z Hlavního nádraží ve 13:27, takže jsme tam čekali až na vlak ve 13:57. Jeho dveře se zaklaply přesně podle jízdního řádu. Zamávali jsme vzdalujícímu se Chetovi i Praze, sedli si a protože jsme byli řádně ospalí, šla by slova ve vlaku do Říčan námi pronesená spočítat na prstech jedné ruky. Při loučení pod říčanským nádražím jsme prohodili pár slov na téma, jaká to byla pěkná akce, a rozešli se domů trochu se vyspat.
Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s užitím cookies souhlasíte.
Tento souhlas po vás požaduje směrnice Evropské unie.
Autor textu: Jan Kochan - Kamzík
Náš Kmen asi nepatří mezi úplně nejčastější návštěvníky ligových akcí. Obvykle jezdíme na Kiwendothu, popř. nějakou jinou soutěž (třeba lesní běh), občas na nějaké to korálkování, pár lidiček absolvovalo velkou nebo malou čotokvu, jezdíme i na ligové sněmy a věkově pokročilejší se v minulosti účastnili i nějakého toho woodcrafterského plesu. Zatím poslední ligovou akcí, které se účastnili zástupci našeho Kmene (konkrétně Beran, Chet, Kamzík a Koník), byl právě takový ligový ples, tentokrát už devátý v pořadí. Pořádal ho Kmen Jestřábi v Tuchlovicích poblíž Kladna.
Svými tanečními schopnostmi a dovednostmi jsme si pochopitelně zcela jistí. Svoji jistotu jsme se však přes to rozhodli ještě více podpořit drobným opakováním obzvláště náročných tanečních kreací a figur na páteční schůzce starších členů. Sebekriticky musím zhodnotit naše opakovací úsilí jako mimořádně úspěšné, byť jsme se při něm nedostali dál, než k několika základním krokům a figurám. Ale to nevadí, na parketě nás jistě něco napadne!
Vyzbrojeni elánem a sebevědomím jsme v sobotu nastupovali do autobusu směr Praha. Včerejší schůzkové taneční šílenství si bohužel vyžádalo svoji oběť, neb Venda, která si již včera stěžovala na naraženou pánev, poslala ráno zprávu na bobrchat, že prý dnes nemůže stát, natož tancovat, takže nejede. Akce se tak ze strany našeho Kmene rázem proměnila na ryze mužskou záležitost, čehož jsme litovali, nicméně pravděpodobná účast krásných woodcrafterek z jiných kmenů nám byla účinnou satisfakcí a příslibem. Na Hradčanské jsme se setkali s Chetem a po chvilce dalšího hledání a čekání jsme nastoupili do autobusu, jež nás zavezl do Tuchlovic. Během asi třičtvrtěhodinové cesty jsem se snažil pokročit v práci na svém motýlku, neboť podle propozic se měla na plese odehrát soutěž pro muže o nejoriginálnější motýlek či kravatu a pro ženy o nejoriginálnější využití těchto módních doplňků na ženském těle.
Po chvilce tápání na tuchlovickém náměstí jsme vstoupili do předsálí "České hospody" a zvuky, které jsme tady zaslechli, nám ihned potvrdily, že jsme tady správně. V hlavním sále totiž probíhalo indiánské ligové pow-wow. Bubeníci bubnovali do rytmu indiánských písní a na parketu se to hemžilo bojovníky v legínách a indiánských košilích a tanečnicemi ve zdobených šatech a tanečních přehozech. Prohlíželi jsme si vystavené indiánské oblečení, nakukovali do sálu a pohupovali se při tom do rytmu úderů paliček bubeníků. No, prostě paráda!
Po skončení pow-wow nás Sokol dovedl do tuchlovické školy, kde měla asi za půl hodiny probíhat další část programu, totiž "zážitková psychologie". Šlo o různé hry tématicky spojené s připravovaným plesem rozvíjející komunikaci, porozumění, schopnost vyjádření se a kdo ví co ještě. Kromě seznamování jsme třeba na sebe vyzařovali energii, anebo pomocí intonace vyjadřovali nadřazenost nebo nedočkavost. Když jsme se seznámili, porozuměli si a vyjádřili se, byl čas na krátkou přestávku, během které jsme se navečeřeli a připravili se na ples.
V hlavním sále "České hospody" jsme obsadili stůl číslo čtrnáct. Ples byl zahájen miniproslovem a třemi tanečními vystoupeními členů Kmene Jestřábi - nejprve šlo o standardní tance, potom o balet (!) a nakonec o tance latinskoamerické. Pak se pustila do práce tříčlenná kapela, která podle připraveného "tanečního menu" hrála skladby v různých tanečních rytmech. Po prvotním ostychu se na parketu přece jen začaly objevovat taneční páry a i my jsme se nakonec pustili do tance. Valčík, jive nebo samba, všechno to šlo ráz na ráz. Mimo tancování jsme během večera absolvovali ještě tombolu a již zmíněnou soutěž. V tombole jsme vyhráli různé hodnotné věci, jako třeba kasičku na drobáky, zapalovač, tužku a klíčenku, svíčku, knížku fotografií nebo dokonce slona (keramického). Perry, Wičanhpi a Anpao se pustili do hodnocení kravat a motýlků a přestože jsem jim nepodstrčil žádnou obálku, vyhrál jsem se svým vánočním modelem brambůrky a slané tyčky. A pak že to nejde bez úplatků!
Kolem druhé hodiny ranní byl ples ukončen večerní písní. S Wičanhpi jsme šli zpátky do školy, tam se převlékli a něco snědli. Na chodbě se tam objevila Karotka a, jak to tak bývá, slovo dalo slovo a my jsme ve tři hodiny ráno vyrazili na procházku po Tuchlovicích. Před vraty školního areálu jsme potkali Lasičku (ne tu od nás, ale tuším že z Ťapáče) a Žížalu, které po chvilce přemlouvání řekly, ať na ně počkáme, že se převlečou a půjdou s námi a totéž se opakovalo o chvilku později s Mokroušem a Keckou. Celkem nás na tuto potrhlou akci šlo tedy devět. Oklikou jsme došli před "Českou hospodu", kam část účastníků na chvíli zapadla. Když konečně vylezli ven, vytáhli ještě někoho, takže ke kostelu nás už šlo zase asi o dva víc. Šli jsme tam proto, že tam byl svah krásně pokrytý ledem, takže jsme se tady mohli krásně a zadarmo ve čtyři hodiny ráno klouzat. Zkoušeli jsme skupinové sjezdy a potom zase skupinové výstupy nahoru. Bylo to úžasné.
Spát jsme šli v pět ráno. Moc jsme toho nenaspali, protože od půl deváté se ve třídě, ve které jsme spali, začal někdo vybavovat a chodit sem a tam. Snídaně byla ve školní jídelně v deset hodin. Byla to taková dobrá polévka, kterou jsme si radši pro jistotu hned přidali, aby náhodou nezbylo. Potom se uklízelo ve třídách a čekalo na autobus. Většina lidiček, kteří jeli do Prahy, jeli autobusem asi ve tři čtvrtě na dvanáct, takže tam bylo veselo a plno. S většinou z nich jsme si zamávali na rozloučenou na Muzeu, neb jsme chtěli zkusit stihnout autobus ze Skalky ve 13 hodin. Pochopitelně, že jsme ho o 2 minuty nestihli a protože nám na Skalce odjelo i metro, kterým jsme tam přijeli, nestihli jsme ani vlak z Hlavního nádraží ve 13:27, takže jsme tam čekali až na vlak ve 13:57. Jeho dveře se zaklaply přesně podle jízdního řádu. Zamávali jsme vzdalujícímu se Chetovi i Praze, sedli si a protože jsme byli řádně ospalí, šla by slova ve vlaku do Říčan námi pronesená spočítat na prstech jedné ruky. Při loučení pod říčanským nádražím jsme prohodili pár slov na téma, jaká to byla pěkná akce, a rozešli se domů trochu se vyspat.