Autor textu: Jan Kochan - Kamzík

V sobotu dvacátého prvního dne měsíce sněhu kolem deváté hodiny dopolední jsme se v nevelkém počtu šesti účastníků sešli v klubovně, bychom se zde náležitě připravili na tradiční již akci - totiž sáňkovací výpravu do Tehova. Nutno podotknout, že ačkoli v posledních dnech bylo krásné mrazivé zimní počasí, včera a dnes jako na potvoru začalo tát a to tak vehementně, že jsme se trochu obávali, zda má vůbec smysl brát s sebou nějaké sáňkovací náčiní. Později se však ukázalo, že naše obavy nebyly oprávněné. Po nezbytných dohadech o tom, zda běžky ano či ne (nakonec ne) jsme vyrazili. Trasa byla více méně jasná, neb jsme neměli času na rozdávání - šli jsme tedy nejkratší cestou do Tehova (k Olivovně a potom přes les a po silnici přes tehovská pole). Jak je vidět z několika málo fotografií, někteří odpočívali již na této cestě.

Na obrázcích můžete vidět nonšalantně rozvaleného Sluníčka, sedícího Jelena a Hrocha, který zaujímá odvážnou a pro sebe tak typickou a nepředstíranou pozici rozeného kaskadéra.

Poblíž tehovských polí jsme dorazili k postarší škodovce, jež se neúspěšně snažila s vervou těmto unikátním strojům vlastní rozjet se po zasněžené lesní cestě, po které jsme šli. I jali jsme se do škodovky tlačiti, bychom ji v chod uvedli, což se nám celkem snadno podařiti ráčilo. Ukázalo se, že v té škodovce byl nějaký hajný či nimrod, ktarý po lese rozvážel seno a jiné dobroty pro lesní zvěř.

My jsme ale pokračovali dál po silnici do Tehova a to navzdory ledovému vichru severáku, který foukal jako obvykle ze západu a který z nás chtěl učinit ledové sousoší kráčejících polárníků. To se mu ale nepovedlo, neb jsme se dostali do Tehova a tam už to tolik nefoukalo. Prokličkovali jsme mezi baráčky a cestou kolem kostela jsme se dostali k cíli naší polární výpravy - totiž na svah tehovské Hůrky, kde to na saních pěkně frčí (no, není to úplný zázrak, ale nejhorší to také není). Po krátké svačince jsme se pustily do sáňkování. Celkem nás bylo šest a měli jsme čtyři sáňky, což není nejhorší poměr.

Když člověk sjede z kopce dolů, nastává o něco méně oblíbená fáze chůze nahoru zpět na kopec. Další dvě fotografie zachycují Slunce, Berana a Hrocha právě v této ne zcela preferované fázi sáňkovacího procesu.

Když jsme se trochu vyřádili a začínal být hlad, rozhodli jsme se, dojít si někam uvařit. Po chvilce tápání v okolních lesích jsme zakotvili poblíž vrcholu Hůrky. Sehnat suché dřevo a rozdělat oheň v mokrém, zasněženém a tajícím lese nebyl pro nás, zkušené zálesáky, sebemenší problém (zvláště, když jsme si vypomohli svíčkou). No a uvařit na tom ohni polévku už vůbec byla prkotina. Na dalším obrázku je zachycena klasická ohníčková idylka.

Po zahlazení ohniště jsme se vydali pár set metrů zpět na sáňkařskou dráhu. A tam jsme se znovou pokoušeli zlomit si nohu nebo ruku, nebo si alespoň vyrazit dech. Naštěstí neúspěšně. Zvláště oblíbené byly při té příležitosti různé skokánky vystavěné domorodou civilizací kmene Tehovanů někdy před naším letopočtem (příchodem). Na obrázcích můžete vidět Jelena v letu a po dopadu, plachtícího Cheta a samozřejmě šíleného Hrocha na létajících saních.

No a když jsme byli celí mokří, vyrazili jsme zpátky k domovu. Na silnici z Tehova začalo sněžit, což je ostatně vidět i na poslední fotografii.

Taky se můžete podívat na krátké video z naší výpravy. Je rozděleno do tří navazujících částí, každá z nich má kolem 2 MB.